V svatebním salonu, kde se Eliška připravovala před zrcadlem, zazvonil telefon a na displeji se objevil jméno Martina; babička, která sledovala situaci, okamžitě poznala známky „životní chyby“, kterou sama zažila před padesáti lety, a rozhodla se zasáhnout.
Po návratu do svého malého bytu si babička připravila lipový čaj a otevřeně se Elišky zeptala, zda Martina skutečně miluje; vnučka odpověděla, že vztah je spíše otázkou pohodlí a společné hypotéky, a že „láska je pro náctileté".
Babička pak vyprávěla o svém vlastním sňatku s Josefem, který byl bezpečný, ale chladný, a o dopise od Štěpána, který ji kdysi nabídl život plný dobrodružství; dopis a vlastní zkušenost použila jako varování před životem „z setrvačnosti".
Eliška po přečtení dopisu a slzách v očích přiznala strach ze samoty a z toho, že v 32 letech už nenajde nového partnera; babička ji ujistila, že je lepší být sama a čekat na skutečný cit než žít ve „samotě ve dvou".
Tři dny poté Eliška volala rozpláčená a oznámila, že svatbu zrušila a vrátila Martinovi zásnubní prsten; babička poslouchala její výtky o „nezodpovědné mladé generaci" a zachovala jejich soukromý rozhovor pro sebe.
Podle babičky její vlastní tajemství – dopis od Štěpána a rozhodnutí odejít od chladného manželství – zachránilo Eliščinu budoucnost a přineslo jí pocit úlevy, který se odrazil i v posledním setkání vnučky s babičkou u kávy.