Hosté – dcera a její přítel Honza – se u stolu najednou zaměřili na otázku, proč je dnes těžké získat byt a proč jsou nájmy „šílené“. Dcera argumentovala, že jejich generace postrádá jistotu, kterou měla předchozí generace, a že si dříve mohli koupit byt a mít práci na celý život.
Matka, která v té době byla ve svých dvaceti třech letech a její manžel v dvaceti pěti, popřela, že by život tehdejší generace byl bez obtíží. Připomněla, že po svatbě strávili čtyři roky v jednom pokojíku u svých rodičů, kde se narodili i její dvojčata. První dva roky děti spaly v přistýlce vedle postele rodičů, neměli vlastní kuchyň a vše, co vlastnili, patřilo rodičům.
Podle jejího vyprávění čekali na přidělení bytu téměř šest let, než se jim podařilo získat vlastní čtyřpokojový byt. V té době „neměli žádné vlastní“ a museli si přivydělávat – otec pracoval o víkendech na stavbě kamaráda a matka šila na zakázku, aby doplnila rodinný rozpočet.
Honza se snažil argumentovat, že tehdejší ceny byly nižší a jistota vyšší. Matka však zdůraznila, že tato jistota přišla až po letech odříkání a tvrdé práce, o čemž v rodině často nemluvili, aby děti nepoznaly těžkosti dospělých.
Aby podpořila své slova, matka vytáhla stará alba s fotografiemi z prvního bydlení a ukázala rodině, jak vypadala jejich skromná domácnost. Oba posluchači, dcera i Honza, byli zjevně překvapeni a zůstali tiše naslouchat.
Rozhovor tak odhalil, že rozdíly v pocitu finanční jistoty mezi generacemi nejsou jen otázkou cen, ale také dlouhých let čekání na vlastní bydlení, nutnosti přivýdělků a omezených možností, které tehdejší mladí lidé museli překonat.